|
Režie divadla demonstrace 17. listopadu, je
s odstupem času stále zřejmější. Měl jsem možnost pozorovat český disent
dvacet let před „listopadem 1989", politický disent fakticky neexistoval.
Jak ukázal čas a seznamy státní bezpečnosti, byl profízlován
od shora dolů a ze strany na stranu. Většina lidí, kteří se k disentu
hlásili, se svým způsobem života přímo nabízela k tomu, aby je tajná
bezpečnost vydírala a slabé vodila na provázku. Mně samotného do místní
opoziční skupinky v Jihlavě, kontaktoval a přivedl agent StB, jak jsem později zjistil. Prvým i druhým předsedou
bezpečnostní komise v Jihlavě, po odhalení prvého, byli agenti StB. Při zakládání Občanského fóra tamtéž, bylo přítomno
několik lidí registrovaných StB. A tak bych mohl
pokračovat. Klíčová úloha pracovníků Prognostického ústavu,
řízeného ÚV KSČ, dokazuje nade vší pochybnost, kdo rozhodoval o směrování
politické i hospodářského reformy. V okamžiku, kdy byla přijata kontinuita
právního systému, nebyla zakázána komunistická strana a nebyl důsledně rozbit
aparát státní bezpečnosti, bylo rozhodnuto o směrování i výsledku dalšího
vývoje. Komunistická strana nebyla přejmenována
proto, že obě vnitřní mocenské stranické skupiny věděly, že v případě
přejmenování, jejich lidé na kandidátkách v prvých svobodných volbách,
v rozhodující době vypadnou z parlamentní politické hry. V roce
1990 neměli ještě v rukách média a i jim naklonění voliči neměli tušení o
co se hraje. První garnitura poslanců za komunistickou stranu ve Federální i
České sněmovně byla obětována. Byli to mouřenínové, kteří zajišťovali
pokračování velké hry „převtělení se" komunistických aparátčíků i technologů
v kapitalisty a „elitu" postkomunistického státu. Jejich úkolem bylo
na úrovni parlamentů blokovat průchodnost zákonů, které by vedly k zákazu
jejich strany, postihu zločinců a umožnily zásadní změnu systému. Spolu
s lidmi, kteří byli vloženi do ostatních parlamentních stran a poslanci,
kteří se ani nebyli vědomi o co se hraje, měli bezpečnou většinu. S odstupem času tvrdím: u založení všech
politických stran byli. Měl jsem možnost od počátku sledovat politickou i
mediální hru o uchopení se rozhodujícího vlivu v ODA. Její cílenou a
záměrnou diskreditaci, i konečnou likvidaci. Nebyl to přirozený politický
proces, byla to provokovaná likvidace dítěte, které se nepovedlo a vymklo
kontrole. Republikánskou stranu, která měla nebezpečnou politickou značku,
obsadili spolupracujícím aktivistou Miroslavem Sládkem. Po splnění zadané úlohy
a role ji odřízli od médií a stáhli i se svým šéfem ze scény. O úloze moravistů
odvést pozornost na vedlejší téma a pole v přechodném období, nelze
pochybovat. Svědčí pro to konkrétní osoby jejich vůdců i aktivistů a jejich
spojení s tajnou bezpečností. O tom, že to nebyl akutní politický problém
svědčí pozdější bezproblémové stažení tohoto „nacionalistického"(?)
uskupení ze scény. Názorný byl způsob převzetí moci v Občanské
demokratické straně, vzniklé z části Občanského fóra, do ní cíleně
vloženým Václavem Klausem a odstranění potenciálně nebezpečného křídla bývalých
federálních poslanců z aktivní politiky. Základní hrubou práci pro obnovení plné mocenské
suverenity dědiců komunismu vykonali politici části Občanského fóra, kteří po
jeho rozdělení vytvořili formaci Občanské hnutí. Politici občanského hnutí ve
spolupráci s komunisty, moravisty, částí lidovců a některými poslanci
bývalého OF spolehlivě v české sněmovně blokovali systémové změny.
V té době obě předpřevratová mocenská uskupení, ve svém základním
společném zájmu spolupracovala. Podporovala finančními zdroji, přístupem do
médií, svými lidmi v úřadech a institucích zmíněná parlamentní uskupení. Skutečné záměry a zájem vystupovaly na povrch při
projednávání některých zákonů a listin ve sněmovně. Ukázkou o co ve skutečnosti
šlo, bylo projednávání „Listiny práv a svobod". V době, kdy se měla
především řešit základní otázka převzetí moci, rozbití mocenských struktur
bývalého režimu, kodifikace a zajištění systémových změn diskutovaly parlamenty
abstraktní téma lidských práv. Týdny projednávaly sněmovny abstraktní pojmy,
které v Orwellově komunistickém státě neplatily
a nebo byly obráceny v opak. Listinu, kterou v dnešním světě bez Boha
nemůže garantovat žádná nadpozemská síla. Ve společenství z rozvrácenou
morálkou, kde nejsou osobnosti, které by snad mohly dodržování takových
prohlášení garantovat. Tehdy jsem to ve sněmovně řekl a byl jsem jediný. Dědici „Orwellovské vize" se poučili, snad
to řídili sami úředníci ministerstva „Ctnosti". Listina práv a svobod
v té době byla projednávána jen proto, aby byla využita a zneužita. Stejně
jako byla zneužita Listina práv občana ve Francouzské revoluci. Rychlejší postup převzetí moci mocenskými
uskupeními předpřevratového orwellovského státu zkomplikovala krize
v České národní radě v prosinci 1990. Tehdejší vedení ČNR si
rozdělilo na konci roku odměny z peněz, které byly v jejím rozpočtu a
jak to fungovalo u její komunistické předchůdkyně. Tehdejší poslanci klubu
demokratické pravice (myslím, že žádný z nich již v politice není)
toho využili k nátlaku na převolbu vedení České
národní rady. Asi na rok, až rok a půl získali v české parlamentní
politice vliv lidé, kteří chtěli skutečnou změnu. V této době byl napsán
návrh České Ústavy. Důležitou součástí Ústavy byly kontrolní mechanismy a
instituce bránící náhlému zvratu mocenských poměrů. Byl to parlamentní systém
postavený na existenci dvou komor a Ústavním soudu, který svými rozhodnutími
může korigovat zákony prosazené politickou mocí. Druhou takovou skutečností, která oddálila
konsolidaci orwellovských poměrů, bylo rozdělení státu. Ústava byla sněmovnou
schválena v předloženém znění jen proto, že se dělil stát. Mocenské poměry
ve sněmovně České národní rady podle počtu poslanců na podzim roku 1992, již
byly takové, že postkomunisté a representanti ministerstva Ctnosti měli jasnou
většinu. Poslanci hlasováním o ústavě těsně před rozdělením státu ale
rozhodovali především o tom, že oni, zákonodárci České sněmovny, se po
rozdělení státu stanou vedoucí garniturou ve svých stranách. Posílali tímto
hlasováním své federální kolegy do polického důchodu. Košile byla bližší
kabátu. Ač to pro jejich řídící orgány byla komplikace, museli přimhouřit oko a
vymýšlet novou variantu. Uvedené dvě události, ke kterým došlo
v české politice v konci roku devadesát a devadesát dva, oddálily
definitivní převzetí moci orwellovskými uskupeními o tři až čtyři roky. Díky
jim, se doposud nepodařilo nástupcům vytvořit ideální postorwellovský
politický systém dvou politických stran. Na nějaký čas, snad s třetí
komunistickou. Jednou stranou jako pravicovou, druhou jako levicovou. Třetí
stranou - komunisty, by po nějaký čas strašili hlupáky. Za nimi by bylo jedno
mocenské uskupení, které by celé to divadlo režírovalo. Ve volbách 1992 zvítězily politické strany
v médiích označované jako „pravice". Občanská demokratická strana
ustavená na jaře 1991 částí poslanců bývalého Občanského fóra, kterou
v průběhu roku 1991 a 1992 zpacifikovali a rozhodující vliv v ní
získali Václav Klaus a Josef Zieleniec. Oba byli
exponenty předpřevratových orwellovských mocenských struktur. Čas ukáže,
nakolik jejich pozdější konflikt byl skutečným vnitřním mocenským konfliktem
v těchto strukturách, či zda to byla sofistikovaná politická hra směrovaná
k odstranění potenciálních vnitrostranických oponentů. Jak ukazuje
historie, tvůrci komunistického systému i jejich dědici mají s taktikami
způsoby vnitřní očisty hluboké zkušenosti. Druhý subjekt „pravicového"
uskupení, Občanská demokratická aliance, byla z pohledu „velkých
manipulátorů" nepovedené a nezvedné dítě. Stejně tak jako do ODS byli do
ní již při jejím ustavení (prosinec 1989) vloženi jasně zaúkolovaní
lidé a později ještě Vladimír Dlouhý. Přesto se nikdy nepodařilo aktivistům
ministerstva „Ctnosti" tuto malou intelektuální stranu zcela ovládnout.
Třetím subjektem byla Lidová strana - KDU-ČSL, tu nebylo zapotřebí pacifikovat.
Čtyřiceti léty spolupodílení se na „duble thinku"
komunistického státu bylo její vedení i straníci utvarováni
k bezproblémovému přechodu a uplatnění se v postorwellovské
éře. Josef Lux byl v popřevratové politice exponentem venkovských
zemědělských technokratů, které stvořil komunistický družstevní kolektivismus.
Josef Lux byl produktem orwellovské vize až do morku kostí. Její metody ovládal
lépe než jeho větší bratr Václav Klaus. To bylo hlavní příčinou jejich mediálně
viditelných konfliktů. |